Zprávy památkové péče 2017, 77(1-2):132-136

Středověká cisterciácká krajina coby hranice. Příklad Moravy a Papežského státu na počátku 13. století

Jana Michalčáková

Katedra dějin umění FF UPOL

Příspěvek slouží jako jistý epilog k tématu věnovanému krajině v baroku, protože otevírá velké související téma - kulturní krajinu ve středověku. Článek nemá podobu autoritativního výkladu, ale spíše souboru otázek, které mají načrtnout směr dalších možných úvah při snaze o poznání této dosud velmi málo prozkoumané tematické oblasti. V první části se zabývá otázkou, zda může existovat cisterciácké genius loci a jeho možný základ spatřuje ve struktuře cisterciáckých staveb, které nejen ovlivňovaly bezprostřední situaci ve svém okolí, ale které se také stávaly součástí propojené sítě úseků transformované krajiny rozšiřující se po celé Evropě.
Dále příspěvek věnuje pozornost konkrétní podobě této transformace. Dochází k závěru, že cisterciácké državy byly proměňovány ve snaze přiblížit se idey Nebeského Jeruzaléma, jako jasně vymezeného a ohraničeného prostoru, v jehož rámci bylo možné šířit náboženské, estetické, ale také technologické koncepty.
Tyto teze jsou pak ilustrovány na dvou konkrétních příkladech. Prvním z nich je moravský Velehrad, kde bylo založení cisterciáckého opatství prostředkem ke kolonizaci "pustiny" a její zcela doslovnou a konkrétní transformaci v obdělávanou kulturní krajinu. Druhým příkladem jsou opatství Fossanova a Casamari poblíže Říma, která sice vznikla již v rámci existující kulturní krajiny, nicméně rovněž byla prostředkem kolonizace, tentokrát politicko-dipolomatické, v rámci komplikovaných vztahů Papežského státu s dalšími mocenskými hráči.

Klíčová slova: kulturní krajina středověku; cisterciáci; Velehrad; Papežský stát

Zveřejněno: 1. březen 2017  Zobrazit citaci