Zprávy památkové péče 2016, 76(3):307-316

Protireformační krajina barokního Podkrušnohoří

Jakub Bachtík, Kristýna Drápalová

Příspěvek se zabývá barokní historií Podkrušnohoří, konkrétně oblastí zhruba vymezenou duchovským panstvím a oseckými državami na přelomu 17. a 18. století. Základním východiskem článku jsou pasáže z německého překladu Mariánského atlasu od oseckého cisterciáka Augustina Sartoria z roku 1717, ve kterém je oblast Podkrušnohoří, konkrétně severovýchodní výběžek Mostecké pánve, označena za mariánskou zemi. Stejná metafora se pak objevuje i v soudobých dílech dalších dobových kazatelů. Článek se zabývá otázkou, z jakých kořenů tato interpretace zdejší krajiny vychází, primárně se přitom soustředí na dochované architektonické památky, konkrétně mariánská poutní místa, která mají podle barokních textů tvořit oporu myšlené mariánské země.
Po stručném představení tří barokních literárních památek, které tezi o mariánské zemi zmiňují, článek stručně nastiňuje historicko-geografický kontext dané oblasti na přelomu 17. a 18. století. Kromě výčtu významných rodů a stavebníků, kteří v této oblasti v baroku působili, se text věnuje zejména interpretaci její polohy v rámci Čech. Podkrušnohoří se totiž nacházelo na hranici s protestantským Saskem, které sice bylo politickým spojencem Říše, ale nábožensky patřilo mezi protivníky - tato skutečnost se přitom nepochybně odrazila také na koncepci mariánské země, která je Sartoriem označována jako "předsunutá zeď a hrad" proti luteránům.
Ve druhé půlce se příspěvek podrobně věnuje třem hlavním poutním místům, jejichž význam byl vyzdvihován i v barokních textech - Mariánským Radčicím, Hornímu Jiřetínu a Bohosudově. Upozorňuje na důležitou shodu okolností, že na konci 17. století zde správu klíčových pozemků a s nimi i poutních areálu vykonávaly tři významné církevní autority (arcibiskup, jezuité, cisterciáci), kteří do svých statků v souvislosti se snahou o obnovu panství po třicetileté válce, výrazně investovali. To se odrazilo i na zmíněných poutních místech. Cisterciáci v Mariánských Radčicích a arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna v Horním Jiřetíně budovali nové kostely podle projektu Jeana Baptisty Matheye - obě stavby mají zcela netypický půdorys jednolodí s transeptem uprostřed a jsou korunovány pro rané baroko v Čechách rovněž neobvyklým motivem symetricky umístěné věže v průčelí. Obě stavby přitom doplňoval ambit podle projektu G. Broggia, vymezující poutní místo symbolicky jako mariánskou pevnost. Unikátní je také areál v Bohosudově, na němž se v rozhodující fázi rovněž podíleli Broggiové. Zatímco kostel je tradiční, ambit - založený již v 60. letech G. D. Orsim - má jako jediný v Čechách půdorys oválu.
Tyto výjimečné areály byly dokončovány v podstatě současně. Představují díky tomu "architektonizovaný" doklad, že koncept mariánské země nebyl pouze literární metaforou, ale opíral se o nebývale výrazný a soustředěný rozvoj, kterým tato oblast na konci 17. století procházela.

Klíčová slova: barokní architektura; Podkrušnohoří; historická krajina; osecký klášter; Duchcov; Jean Baptiste Mathey

Zveřejněno: 1. září 2016  Zobrazit citaci