Zprávy památkové péče 2016, 76(3):251-264

Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče

Matěj Spurný

Jedinečný příběh likvidace starého a budování nového Mostu má celou řadu vrstev, jež z něj zároveň činí příběh charakteristický; pro státní socialismus i pro proměny poválečné evropské modernity jako takové. Tato studie pojednává jen o jedné z nich, a to o proměňujícím se vztahu společnosti k historickému dědictví.
Město, a zejména průmyslové město, se v průběhu 19. století stalo místem reprezentujícím všechny prohlubující se problémy své doby: extrémní nerovnost, ekonomické vykořisťování, bezdomovectví, sociální propasti, absenci základní hygieny a devastaci životního prostředí. Byly to celoevropsky i v českém prostředí právě tyto problémy, které daly vzniknout utopiím i konkrétním plánům radikální proměny městského prostoru, včetně cílené demolice historických čtvrtí. Radikální programy moderního urbanismu se ještě před a především ve dvou až třech desetiletích po druhé světové válce dočkaly nejen značného uznání, ale i praktické realizace a dokonce transformace do všeobecně závazných pravidel, regulativů a dalších norem závazných pro moderní urbanismus, architekturu a stavitelství. Sloužily přitom právě i jako ospravedlnění bourání historických částí měst.
Starý Most byl z tohoto pohledu jen jedním z mnoha zchátralých starých měst, na nichž bylo možné demonstrovat neutěšené poměry minulosti. Špatný stav města tu byl navíc znásoben neochotou do něj investovat, kterou můžeme v souvislosti s možností těžby uhlí pod jeho ulicemi sledovat již od počátku 20. století.
Konkrétnější návrhy a především vytrvalý tlak na "vytěžení uhelného pilíře pod Mostem", což v běžné řeči znamenalo zbourání celého Mostu nebo jeho větší části, vycházely již v druhé polovině čtyřicátých let a především v letech padesátých z prostředí Severočeských hnědouhelných dolů. Právě inženýři ve službách těžařských podniků bez ohledu na politické převraty již brzy po válce počítali s likvidací nejen menších obcí, ale i celého Mostu, které mělo ustoupit jejich zájmům. Ačkoliv se celý plán řídil především ekonomickou racionalitou, patřil havarijní stav starého města pochopitelně mezi klíčové argumenty, jež z hospodářského opatření těžebního průmyslu činilo všeobecně přijatelné řešení sociální situace tisíců lidí.
V polovině šedesátých let se v kruzích kulturních elit začal dosavadní konsensus ohledně starých domů a nepotřebných památek ustupujících průmyslu a modernímu městu postupně rozpadat. Platí to celosvětově i v socialistickém Československu. Všeobecné nadšení pro technologický pokrok živený těžbou a likvidací krajiny čím dál častěji narušovaly i hlasy upozorňující nejen na umírání přírody a špatný vzduch, ale i na ztrátu historických hodnot. Ohleduplnost k pokladům minulosti přitom v Československu mohla být interpretována jako socialistická hodnota. Diskurz kladoucí důraz na nemateriální hodnoty, krásu a pokoru před dílem minulých generací se postupně přenášel z kruhů filosofů, spisovatelů, historiků či kunsthistoriků do hlavního proudu publicistiky a začal výrazně proměňovat myšlenkový svět lidí. Dříve okrajové hlasy byly slyšet a jejich perspektivu přejímali další.
To se pochopitelně dotklo i reflexe likvidace historického jádra města Most; dosud všeobecně přijímané východisko všech úvah o dalším osudu regionu, včetně těch nejkritičtějších, tak bylo zprvu v náznacích a postupně prostřednictvím čím dál jednoznačnějších soudů zpochybněno. Tehdy (v druhé polovině šedesátých let) se, zprvu velice opatrně, o slovo přihlásili i zástupci památkové péče. Nyní, kdy jejich perspektivu začínala sdílet či přinejmenším reflektovat část veřejnosti, se snažili využít situace k záchraně alespoň části starého města. Pod tlakem dolů i lokální politiky byly nicméně návrhy na celkovou revizi plánů na likvidaci starého města odmítnuty. Památkáři nakonec neprosadili ani ústupovou variantu - tedy plán na záchranu souboru nejcennějších gotických domů, bez nároku na zachování prostorových vztahů mezi nimi. Památková péče se tak ve vztahu k likvidovanému městu po selhání snah o výraznější revizi likvidačního plánu vedle záchrany drobných objektů soustředila především na podrobnou dokumentaci. Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně; totiž pitvu. Pokud jde o velké záchranné projekty, ze všech původně zamýšlených zbyl na prahu sedmdesátých let jediný: přesun nejcennější mostecké historické památky, Děkanského chrámu.
Ještě v druhé polovině šedesátých let představovala záchrana katolického kostela (téměř kilometr dlouhým přesunem po speciálně vybudovaných kolejích) vyžadující nakonec téměř stomilionovou investici nejen technicky, ale i politicky riskantní politický krok, který sice vycházel vstříc přáním expertů z oboru památkové péče i osobnostem z kruhů humanitní inteligence, který ale zároveň potenciálně ohrožoval legitimitu komunistické strany jakožto avantgardy pokroku. To se ale radikálně změnilo v závěru šedesátých let a především v první polovině let sedmdesátých. Bez ohledu na zvraty politické situace a dramatické výkyvy společenské atmosféry můžeme v letech 1967-1975 sledovat kontinuální vzestup pozornosti věnované právě této akci. Doba se zásadně změnila. Bylo zřejmé, že záchrana kostela již není téma interní dohody mezi jednotlivými ministerstvy a národními výbory, ale záležitost sledovaná velkou částí veřejnosti. Rozhořčení nyní nehrozilo ani tak kvůli drahému přesunu, ale spíše v případě, že by se vláda rozhodla kostel prodat či zdemolovat. Záchrana kostela nebyla levná, ale politické elity nastupující normalizace pochopily, že za peníze, které bude stát, si současně kupují i posílení legitimity systému, jenž reprezentují.
Civilizační výkon, na němž státní socialismus stavěl svoji legitimitu, v éře normalizace již nebylo možné redukovat na miliony tun vytěženého uhlí a kilowatthodiny elektrické energie. Ani jen na nahrazení starých barabizen moderním a čistým městem s pohodlným bydlením pro každého. Normalizační politické elity výrazně více než jejich předchůdci přejímaly konzervativní étos ochrany dědictví a postupně si uvědomovaly, že samotná výměna historického města Mostu za uhlí pod jeho ulicemi může být, z hlediska legitimity socialistického panství, vcelku rizikovou záležitostí. Civilizační přínos reálného socialismu proto, alespoň na základě obrazu, jenž sám o sobě vytvářel, měl spočívat v syntéze ekonomické produktivity a soběstačnosti, utopických vizí slunečního města a zároveň kultivace historického vědomí.
Ohled či schopnost napravovat některé destruktivní projevy technologické a ekonomické exploatace světa se nicméně v éře "reflexivní modernity" nedal dlouhodobě pojímat, jak si to představovaly normalizační elity, jako dodatečná agenda, kterou je možné přilepit k jinak nezměněné ideologické stavbě a politické praxi. Normalizační diskurz i politická praxe usilující o syntézu materiálních a estetických zájmů, hospodářského růstu a ohleduplnosti k práci předků, pokroku a paměti na výzvy nové tváře modernity reagovala jen zdánlivě. Ani poté, co již většina občanů nahlédla, že mezi ekonomicko-technologickým vývojem a mírou svobody je výrazně složitější vztah než přímá úměrnost, nebylo státně socialistické panství schopné tento fakt vzít plně na vědomí natož se v tomto ohledu radikálně proměnit. Dynamika moderní doby na rozdíl od komunistických elit (k jejich škodě) neustrnula v éře technokratického plánování budoucnosti. Sveřepé dovedení mosteckého experimentu až do hořkého konce i jeho stále méně věrohodné ospravedlňování v druhé polovině osmdesátých let jsou jen jedním z všudypřítomných příznaků zásadní legitimizační krize. Odstřely domů, vybagrované ulice, miliony tun vytěženého hnědého uhlí, betonová sídliště nového Mostu a přesunutý kostel - o pár let dříve chlouba a symbol mimořádného civilizačního výkonu socialistického Československa - se nyní staly jeho hanbou.

Klíčová slova: Most; státní socialismus; modernita; památková péče

Zveřejněno: 1. září 2016  Zobrazit citaci