Zprávy památkové péče 2016, 76(6):610-616

Cukrovary na jižní Moravě z pohledu památkové péče

Karel Sklenář

Cílem článku je analýza architektonického dědictví cukrovarnictví z pohledu současné památkové péče. Nejde jen o zhodnocení stavebního fondu, případně dokumentaci zanikajících objektů, ale také o identifikaci původního technického zařízení, jeho návaznost na celý proces výroby, urbanistické zhodnocení působení cukrovarů na okolí a poukázání na exkluzivitu staveb souvisejících s tímto prosperujícím oborem.
Jižní Morava byla jedním z historických center cukrovarnického průmyslu v českých zemích. Vedle vhodných klimatických podmínek a kvalitní komunikační sítí tomu také přispívala blízkost Brna, jednoho z center industrializace ve střední Evropě. První cukrovary byly zakládány ve 30. létech 19. století. Nejvýznamnější z nich byl založen Florentinem Robertem v roce 1838 v Židlochovicích u Brna. S rodinou Robertů je spjata řada technologických inovací, zejména tzv. robertova difuze, která značně zjednodušila extrakci cukerné šťávy z řepy. Cukrovar ukončil svou činnost v roce 1990. Další osud cukrovaru se z pohledu památkové péče nevyvíjel příliš šťastně. Areál byl zbořen a v současnosti stojí pouze torzo filtrační věže a komínové těleso.
Sídla majitelů nebo správců cukrovarů jsou často jediné památkově chráněné objekty. Exkluzivnost těchto architektur poukazuje na bohatství magnátů podnikající v tomto oboru. Za jednu z nejznámějších cukrovarnických vil můžeme považovat realizaci Adolfa Loose v Hrušovanech u Brna.
Nejintenzivnějších zánik cukrovarů počal v 90. létech 20. století. Nejprve byl ukončen provoz, poté velmi často došlo k fyzickému zániku areálů. Jejich podrobná dokumentace se tak zdá být jedinou šancí, jak uchovat v paměti z krajiny a vlastně také ze všeobecného povědomí mizející fenomén cukrovarů.

Klíčová slova: cukrovarnictví; industriální dědictví; památková péče; jižní Morava

Zveřejněno: 1. prosinec 2016  Zobrazit citaci