Zprávy památkové péče 2016, 76(6):591-602

Osada Baba a její památková ochrana

Eliška Varyšová

Jádrem vilové čtvrti Baba v pražských Dejvicích je výstavní kolonie Osada Baba, soubor 40 domů vystavěných Svazem československého díla ve 30. letech 20. století. Kolonie jako stylově jednotný celek funkcionalistických rodinných domů je ve čtvrti dodnes patrný a právě kvůli němu je celá oblast chráněna jako městská památková zóna.
Svaz čs. díla uspořádal zmíněnou výstavu Osada Baba jako manifest moderního bydlení v roce 1932 po vzoru výstavních kolonií Werkbundu v dalších evropských zemích - především kolonie Weissenhofsiedlung ve Stuttgartu z roku 1927. Právě Weissenhof, uspořádaný německým Werkbundem za mezinárodní účasti soudobých architektonických špiček (L. Mies van der Rohe, W. Gropius, Le Corbusier, H. Scharoun atd.) byl první akcí tohoto druhu, představil v reálné podobě, nejen v plánech, soudobé architektonické trendy, nové konstrukce, půdorysné dispozice, architektonickou estetiku. Podle tohoto vzoru pak následovaly obdobné výstavy v Brně, Wroclawi, Zürichu, Vídni a Praze. Výstavy měly být také příspěvkem do aktuální diskuze o řešení poválečné bytové krize. Vznikly tak nadčasové, architektonicky mimořádně kvalitní manifesty funkcionalistické estetiky ve formě obytných čtvrtí.
Zatímco ostatní kolonie představovali v různých formách i kolektivní bydlení, osada Baba se především kvůli financování soukromými stavebníky skládá pouze z individuálních rodinných domů. Její výstavba byla plánována již od roku 1928, podíleli se na ní významní čeští architekti jako Pavel Janák, Josef Gočár, Oldřich Starý, i jejich začínající kolegové Ladislav Žák či Hana Kučerová-Záveská. Cílem bylo představit veřejnosti nově uspořádaný obytný prostor, minimalizované, racionálně řešené bydlení, standardizované prvky ve stavebnictví, strohou funkcionalistickou estetiku, původně měly být představeny i řadové domky. Právě kvůli problematickému financování však mnoha cílů nebylo dosaženo, za což byla celá akce později kritizována především levicově orientovanými architekty v čele s Karlem Teigem jako buržoazní přežitek nereflektující současné požadavky společnosti.
Zajímavou kapitolou historie osady je nejen její vznik, ale také její další život. Na rozdíl od jiných evropských kolonií nebyla poškozena za války, musela však čelit četným přestavbám, vyvlastňování a neúdržbě za minulého režimu. Přestože se po revoluci, roku 1993, ocitla pod památkovou ochranou, nevhodné zásahy do substance domů pokračují dodnes. Majitelé za účelem zvýšení provozního standardu domy zateplují, původní okna vyměňují za plastová, množí se přestavby, přístavby i nástavby všeho druhu, skrz které kolonie postupně ztrácí svou autenticitu, subtilitu konstrukcí, vnitřní i vnější členění a tedy dochází ke značnému poškození architektonických kvalit jednotlivých vil. Zároveň se také čím dál častěji objevují snahy o kompletní rekonstrukce domů, a to jak povedené, tak i znehodnocující. Vzhledem k tomu, že památkové orgány nejsou vždy schopny prosadit proti vůli majitele památkovou ochranu, je budoucnost kolonie především v rukou stavebníků a jimi najatých architektů.
Ochrana a obnova funkcionalistických rodinných domů a její technické i ideové problémy tak dokládají příběhy jednotlivých vil na Babě velice barvitě. Přesto je Baba oproti solitérním památkám funkcionalismu specifická právě tím, že nejde o jednotlivou stavbu, ale o urbanistický a architektonický celek několika desítek vil s odlišnými majiteli. Zachování architektonických a historických hodnot Baby tak závisí především na jejich osvětě a vědomí skutečné hodnoty jejich majetku.

Klíčová slova: Osada Baba; Werkbund; Svaz československého díla; funkcionalismus; památková ochrana moderní architektury

Zveřejněno: 1. prosinec 2016  Zobrazit citaci