Průzkum povrchových úprav Památníku Tomáše Bati ve Zlíně

Zprávy památkové péče 2014, 74(6):513-518

Průzkum povrchových úprav Památníku Tomáše Bati ve Zlíně

Petr Kuneš, Dagmar Michoinová, Vladislava Krajčová

Památník Tomáše Bati představuje významnou památku meziválečné funkcionalistické baťovské architektury. Vybudován byl v roce 1933 dle návrhu Františka L. Gahury jako budova-socha s čistě memoriální funkcí, která měla připomínat osobu Tomáše Bati, jeho tragický skon i jeho odkaz budoucím generacím. Rejstřík užitých materiálů chtěl Gahura omezit na železobeton, ocel a sklo, což vycházelo jak z jeho pojetí estetiky, tak mělo symbolizovat Baťovy vlastnosti - velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus a prostotu. Památník byl slavnostně otevřen 12. 7. 1933 v den 1. výročí Baťovy smrti. Svou memoriální funkci plnil do roce 1948, kdy byl po znárodnění přejmenován na Dům umění a určen za sídlo zlínské filharmonie a krajské galerie. V 50., 60. a 70. letech byly provedeny adaptace a přístavby pro účely těchto dvou institucí, které zahrnovaly změny původní dispozice objektu a zbudování dvou cihlových přístavků na východní a západní straně. V roce 2013 byla městem Zlínem přizvána Technologická laboratoř Národního památkového ústavu, aby se do příprav obnovy původního vzhledu památníku zapojila průzkumem povrchových úprav. Ztvárnění povrchu exteriérových a interiérových prvků představuje pro celkové vyznění funkcionalistické architektury významný moment. Znalost původní úpravy povrchů hraje při věrohodné rekonstrukci památky významnou roli. Zkoumány byly povrchové úpravy železobetonového pláště objektu, sloupů, stropů a podlah, úpravy ocelových konstrukcí, dveří, dochované části původního zábradlí a táhel ventilace. Průzkum přinesl řadu do jisté míry překvapivých zjištění, které otevírají prostor pro další zkoumání. V rozporu s očekáváním bylo zjištěno, že železobetonový skelet nebyl ponechán ve formě surového, neupraveného betonu, ale že byl s největší pravděpodobností omítnut bělavou vápennou omítkou, nanesenou ve dvou vrstvách s dle potřeby upravenou hrubostí identického kameniva. V případě sloupů v exteriéru byl na tuto omítku nanesen bílý nátěr, který byl původní pohledovou úpravou povrchu, sloupy v interiéru byly původně natřeny (olejovým) modrým nátěrem. Pohledové pojednání památníku v exteriéru vykazovalo umírněnost, korespondující s ideovou koncepcí, kdy sloupy byly omítány a bíle natřeny a ocelové prvky spolu se vstupními dveřmi byly vyvedeny ve stejném šedomodrém nátěru. Tato jednoduchost ovšem neplatí pro povrchové úpravy v jeho interiéru, kdy podlahy byly provedeny z leštěného červeného cementu, stropy byly omítnuty a opatřeny bílým nátěrem a sloupy, původní zábradlí a ocelová konstrukce pláště byly modré. Precizní provedení stavby a alespoň v prvních letech její řádná údržba formou přetírání prvků, dnes umožňují studovat a dokumentovat nejen původní podobu architektury, ale také změny při jejích pozdějších úpravách.