Zprávy památkové péče 2014, 74(2):115-123

"Zde bydlel W. A. Mozart". Ke stavebním dějinám domu usedlosti Bertramka v 19. a 20. století

Klára Mezihoráková

Bývalá viniční usedlost čp. 169 v Praze na Smíchově, zvaná Bertramka, je všeobecně známou stavbou díky svému spojení se skladatelem Wolfgangem Amadeem Mozartem, který v ní pobýval v letech 1787, 1789 a 1791. Dnes slouží jako skladatelův památník. Literatura věnovala Bertramce již od 1. čtvrtiny 19. století až do současnosti značnou pozornost, většinou však zaměřenou zejména na hledání stop někdejšího Mozartova pobytu. Tento úhel nahlížení byl zřejmě jednou z příčin, proč podrobné zpracování architektury usedlosti jako celku dosud chybí.
Detailní umělecko-historickou studii si přitom Bertramka bezpochyby zaslouží. Jedná se o jednu z mála dosud stojících smíchovských usedlostí, vymykající se z množství několika desítek viničních objektů na katastru Smíchova, které většinou zcela zanikly či jsou skryty pod novými přestavbami. Tento článek je věnován obytnému domu usedlosti, a to zejména proměnám jeho architektury v 19. a 20. století. V tomto období specificky ovlivňovala stavební dějiny Bertramky pozornost, kterou na ni soustředili obdivovatelé W. A. Mozarta. K nim náleželi v prvé řadě také majitelé usedlosti v letech 1838-1895, pražský obchodník Lambert Popelka (1798-1879) a jeho syn Adolf (1826-1895), a posléze představitelé Mozartovy obce v Československu, která se stala vlastníkem Bertramky v roce 1929.
Přestože je zřejmé, že období do konce 18. století bylo pro vývoj dispozice domu Bertramky rozhodující, současný vzhled budovy svědčí o tom, že jej následující doba 19. a 20. století výrazně poznamenala. Předkládaná stať se na základě dochované stavební dokumentace, ikonografického materiálu a dobové literatury (zahrnující nemalé množství časopiseckých a novinových článků) pokouší tyto stavební úpravy vysledovat a shrnout. Nejedná se pouze o dnes obtížně určitelné přestavby po roce 1800, ale také o pozdější obnovu po požáru usedlosti v 70. letech 19. století a o dvě velké rekonstrukce druhé poloviny 20. století.
Statut cenné mozartovské památky, kterému se Bertramka přinejmenším od 30. let 19. století těšila, zaručoval po dlouhou dobu pietní ochranu zejména těm místnostem domu, které byly přímo spojovány s někdejší skladatelovou přítomností. Ve 40. letech 20. století byla však jejich tehdejší podoba rozpoznána jako nepůvodní. Cílem stavebních aktivit ve 40. a 50. letech 20. století se pak stalo navrácení těchto pokojů i celé Bertramky do stavu, ve kterém se domněle či skutečně nacházela v době života W. A. Mozarta. Tato snaha vedla k některým přestavbám, které se dnes jeví jako nevhodné. Zejména se jedná o zrušení tzv. Mozartova pokoje v podobě, jakou měl před 2. světovou válkou. Jistě velmi autentický a působivý prostor byl nahrazen sterilně působící rekonstrukcí. Zároveň je však zřejmé, že postavení Mozartova památníku bylo právě tou skutečností, která zaručila domu usedlosti jeho přetrvání až do dnešní doby, kdy lze jeho stavbu ocenit také jako historicky a esteticky hodnotný architektonický celek.

Klíčová slova: Bertramka, usedlosti, architektura 19. století, Mozart

Zveřejněno: 1. červen 2014  Zobrazit citaci