Zprávy památkové péče 2012, 72(6):504-506
Tři kapitoly z dějin sochy sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě v Praze
Článek pojednává o třech dosud neznámých momentech z dějin sochy sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě v Praze, pocházející z roku 1683, jež je dílem sochařů Matthiase Rauchmüllera a Jana Brokoffa a kovolijce Wolfa Hieronyma Herolda. Roku 1718 Anna Feliciána svobodná paní Wunschwitzová, vdova po donátorovi sochy Matyáši svobodném pánu Wunschwitzovi, pojala úmysl dát bronzovou sochu pozlatit a požádala o povolení pražskou arcibiskupskou konzistoř. Její syn Gottfried Daniel Wunschwitz však s matčiným záměrem nesouhlasil, konzistoř musela vzít jeho protest na vědomí a socha nakonec pozlacena nebyla. Roku 1723 obdržela konzistoř další žádost, jejímž pisatelem byl malostranský měšťan Christian Rosenkrantz, jenž sděloval, že jakýsi kupecký pomocník, jehož jméno neuvádí, učinil slib, že dá na podstavci sochy umístit mosazné poprsí (není jasné, čí) spolu s prázdným štítem a letopočtem. Ani tentokrát však k navrhovanému zkrášlení sochy nedošlo. Po převratu v roce 1918 hrozilo soše nebezpečí, že bude zničena při některé z protikatolických násilností, jež byly tehdy s tichou podporou režimu organizovány. V předvečer svatojanského svátku, 15. května 1919, se na pražském Staroměstském náměstí konalo shromáždění volnomyšlenkářů a socialistů, jehož účastníci se odebrali na Karlův most, kde hodlali strhnout sochu sv. Jana a hodit ji do řeky. Sochu tehdy svým odvážným vystoupením zachránil legionář Josef Novák, americký Čech a střelec 24. pluku zahraničního vojska československého ve Francii, kterému pak ministerstvo školství a národní osvěty za záchranu sochy oficiálně poděkovalo.
Klíčová slova: sochařství, baroko, pozlacování, kult sv. Jana Nepomuckého, první republika
Zveřejněno: 1. prosinec 2012 Zobrazit citaci