Padesát let městské památkové rezervace Kutná Hora (1. část: 1952-1990)

Zprávy památkové péče 2011, 71(4):235-245

Padesát let městské památkové rezervace Kutná Hora (1. část: 1952-1990)

Vojtěch Láska

Text pojednává o péči, která byla věnována městské památkové rezervaci Kutná Hora od roku 1952, kdy byla rezervace prohlášena poprvé, do konce 80. let 20. století. Autor přináší informaci o stavu městské památkové rezervace v jednotlivých desetiletích, o celkové péči i o některých konkrétních opravách jednotlivých objektů, významných jednáních, připravovaných koncepčních materiálech a v neposlední řadě i o odborných metodických přístupech.
V 50. letech se v Kutné Hoře podařilo opravit celou řadu měšťanských domů. Z počátku se tehdy uplatňovala především obecně konzervační metoda. Větší opravy se týkaly kostela Panny Marie na Náměti, fasády jezuitské koleje a zejména probíhaly rozsáhlé opravy Hrádku. Ke konci 50. let se realizovala poměrně rozsáhlá akce otevírání loubí v soutěsce U konkurence. Šedesátá léta začínají největší ztrátou, a sice demolicí domů čp. 317 a 318 na Palackého náměstí. Paradoxně po druhém prohlášení městské památkové rezervace 31. srpna 1961 nastal útlum oprav. Ze strany orgánů se téměř trvale projevuje výhrada k přílišnému rozsahu rezervace. Geologicko-inženýrský průzkumu vnitřního jádra Kutné Hory, kterou zpracovala katedra geofyziky stavební fakulty ČVUT v Praze přinesl cenné poznatky o kvalitě podloží města, jehož špatný stav měl skutečný vliv na tehdejší stavební stav domů, nejvážnějším problémem však byla absence jakékoliv údržby střech a fasád jednotlivých domů. Již v polovině 60. let oficiální zprávy označují stav historického jádra města jako kritický. K nesporně nejužitečnějším koncepčním materiálům však náleží stavebně-historické průzkumy bloků, které v roce 1968 začalo provádět SÚRPMO a s určitými přestávkami je provádělo až do roku 1992.
Statické zabezpečování Sankturinovského domu čp. 377 na přelomu 60. a 70. let bylo příznačné užitím tehdy nově prosazovaných metod statického zabezpečování historických staveb. Následovalo rozsáhlé a nákladné statické zajišťování podzemí. Zhruba od poloviny 70. let a dále pak v osmdesátých letech se již zahajovalo více rekonstrukcí či oprav nadzemních objektů (například rekonstrukce a adaptace domu čp. 376 ve Vladislavově ulici, oprava vnějšího pláště kláštera Voršilek, rekonstrukce domu čp. 154, oprava průčelí kostela sv. Jana Nepomuckého,rekonstrukce domu čp. 155 na Palackého náměstí, oprava fasád domu čp. 141). Největší ztrátou v tomto období byla demolice domu čp. 353 na Anenském náměstí.
I přes určité oživení péče o stavební fond v 80. letech se však Kutná Hora ještě zdaleka nevyrovnala s hlubokou zanedbaností, se kterou vstoupila do 90. let. Kladnou stránkou celého popisovaného období však byla skutečnost, že nadzemní objekty sice chátraly, kromě uvedených demolic tu však nedocházelo k větším nenapravitelným škodám na hodnotě a autenticitě památek. Tomu lze vděčit jen díky značného úsilí mnohých zúčastněných, z nichž někteří jsou v textu jmenováni, někteří nikoliv. Z celého textu vyplývá naléhavost důkladnějšího souhrnného zpracování a odborného zhodnocení celého sledovaného období.