Holašovice památkou UNESCO - živá vesnice, ne skanzen

Zprávy památkové péče 2012, 72(4):246-250

Holašovice památkou UNESCO - živá vesnice, ne skanzen

Michaela Špinarová

Jihočeská ves Holašovice byla v roce 1998 zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO pro svou mimořádnou univerzální hodnotu. Při zvažování zřejmých památkových kvalit vsi byla rozhodující dvě kriteria pro zapsání na prestižní Seznam. Prvním byla jedinečná skladba architektonického bohatství reprezentovaného souborem vesnických obytně-hospodářských jednotek, statků a drobnějších hospodářství v intaktně dochovaných formách stavební praxe vrcholící v druhé polovině 19. století. Jejich nejviditelnějším projevem je takzvané selské baroko. Druhým, souvisejícím kriteriem pro zapsání na Seznam je pak neporušenost středověkého urbanismu návsi a základního rozvrhu navazujících komunikací a parcelace.
Vesnice je zachovaným představitelem větší množiny obdobných sídel v jihočeském prostředí a v určitých modifikacích i obecnějším typem charakteristickým pro české a částečně i středoevropské sídlo, jak se zformovalo ve vrcholném středověku, v období kolonizace. Holašovice byly vesnicí, která paradoxně dvakrát ve svém vývoji prodělala zásadní demografický zvrat. Na počátku 16. století a pak v polovině 20. století se téměř bezezbytku vyměnila jejich populace. Poprvé, když vymřelo v důsledku morové epidemie původně zřejmě české obyvatelstvo a bylo dosídleno obyvatelstvem německým. Podruhé, kdy naopak německé obyvatelstvo muselo v důsledku poválečných událostí své bydliště opustit, aby je zase nahradilo obyvatelstvo české. Stavební fond Holašovic je němým avšak výmluvným důkazem prolínání kulturních vlivů obou etnik. Zdá se totiž být téměř čistým reprezentantem českého stavebnictví. Poválečný odsun nepřinesl ztráty na památkovém fondu vsi, neboť došlo k rychlému dosídlení z okolních, kulturně podobných vsí a obnově vesnického společenského života, na českém venkově již málo pozorovatelného. Okamžik zapsání na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví však přinesl určitá nebezpečí pro život obce, který s sebou mohl nést i jistou ztrátu autenticity stavebního fondu vsi. Dosud se tak nestalo, zdá se, že obyvatelstvo obce se na nové poměry charakterizované zvýšeným zájmem památkových orgánů i masové turistiky dobře adaptovalo. Rizikem je však přepečlivá údržba usedlostí, veřejných prostranství a mobiliáře, které mohou jakousi autenticitu jednoty způsobu života a stavebních forem chráněných i statutem památky světového dědictví v budoucnosti vážně ohrožovat. Mohly by ji totiž vzdálit srozumitelné komunikaci s ostatními regionálně podobnými, byť méně zachovanými vesnicemi, za něž byly právě Holašovice vybrány jako nejkvalitněji dochovaný reprezentant typické architektury a urbanismu českého venkova.