Středověká symbióza kamene, omítky a barvy na jihu Čech

Zprávy památkové péče 2014, 74(5):379-392

Středověká symbióza kamene, omítky a barvy na jihu Čech

Roman Lavička

Základní představu o vzhledu kamenných částí architektury a navazujících omítek, případně o barevném řešení klenebních konstrukcí ve středověku můžeme získat studiem deskových obrazů a miniatur v rukopisech.
V interiérech středověkých kostelů na jihu Čech se i přes očištění stavebních prvků daří nalézt pozůstatky vápenných nátěrů a od vrcholného středověku i stále častěji užívané červené polychromie. Již kolem roku 1300 se setkáváme s malovanou nápodobou mramoru. Zejména v pozdním středověku převažuje na jednotlivých částech klenby nátěr v barvě lomené bílé, okrové nebo šedé, který byl členěn různobarevnými, většinou však bílými nebo okrovými linkami s cílem připomenout členění konstrukce na jednotlivé díly. Polychromie měla pohledově spojit různorodé materiály (kámen, cihla, štuk), skrýt jejich nedostatky, poškození a případně i stopy po opracování (otvory pro uchycení krepny).
Omítka na stěnách navazovala nebo mírně předstupovala před armovaná nároží staveb, ale převážně respektovala nepravidelný tvar jednotlivých kvádrů. V několika případech bylo pravoúhlé opracování kamene naznačeno pomocí linek malovaných po jeho obvodu. Na ostění portálů a oken se setkáváme s omítkovou paspartou v podobě cca 20-30 cm širokého kletovaného a líčeného pásku, který vystupuje cca 5-15 milimetrů nad plochu hrubě zpracované omítky. Šambrány mají obvykle pravoúhlý tvar, avšak jejich horní část kopíruje průběh a tvar záklenku. Omítkový rám zprvu kryl chybějící ostění, pak vnější nepravidelný okraj profilovaných kamenů a v pozdním středověku se stal významným dekorativním motivem. Někdy byly okraje kamenných prvků přetaženy omítkou v síle několika milimetrů, s jejíž pomocí vznikala po obvodu hrana působící jako pohledově určující rám.
Armovaná nároží a zdivo z pravidelných kvádrů byly napodobovány již od 12. a zejména pak v průběhu 15. a 16. století, kdy se povrch omítek upravoval tak, aby připomínal strukturu kamenného zdiva a nakonec byl na něj vyryt nebo namalován spárořez. Kombinace obou technik vyústila v polychromii kamenných architektonických článků a jejich rozšíření iluzivní nástěnnou malbou.
Průzkum ukázal, že středověké stavitelství nevnímalo kamenné zdivo a omítku odděleně, nýbrž oba prvky spojovalo s pomocí vápenného nátěru, aby je mnohdy vzápětí s použitím barev opět zvýrazňovalo a členilo se záměrem vytvořit výtvarně působivé dílo. Rozmanitost umění středověku a opravy staveb tak vyžadují pokračování studia s potřebou vyhodnocovat nálezy s ohledem na dobové zvyklosti při úpravě interiérů a exteriérů středověkých staveb.