Zprávy památkové péče

Podrobnosti článku

ŠVÁCHA, Rostislav
Typy venkovských kostelů v 17. století


Zprávy památkové péče 2017/77, číslo: 1-2, str: 87–98
Rubrika: In Medias Res
URL pro citaci: http://zpp.npu.cz/clanek-7299

Stať se věnuje rozdílům mezi městskou a venkovskou sakrální architekturou v Čechách a na Moravě v době mezi koncem Třicetileté války a devadesátými lety 17. století. Vychází přitom z jednoduchého předpokladu, že autoři kostelů ve městech, na významných poutních místech nebo ve velkých klášterech řešili úlohy jiné povahy než autoři kostelů pro vesnice a venkovská městečka. Kostely na venkově používaly méně početné obce křesťanů než kostely ve městech, měly jednodušší liturgický provoz, nekladl se u nich tak velký důraz na reprezentaci jejich stavebníků a patronů jako u svatyní na rušných a často navštěvovaných místech a nešlo proto zpravidla ani o stavby příliš nákladné. U kostelů ve vesnicích a městečkách, postavených v tomto rozmezí, se stať snaží na devíti příkladech definovat jejich základní typy.
Od začátku 20. století určovala postoj historiků architektury k venkovským stavbám představa baroka jako něčeho formálně rozmanitého a bohatého. Architektura venkovských kostelů z uvedeného rozmezí se jim jevila jako stereotypní, chudá nebo aspoň příliš střídmá. Proto jí také žádný český badatel nevěnoval speciální zájem. Tato normativnost pohledu na venkovské sakrální stavby 17. století byla překonaná teprve studiemi z posledních třiceti let. Na střídmost staveb z konce 16. a prvních dekád 17. století se začali někteří historikové architektury dívat jako na projev, který se řídí svými vlastními ideály dobré architektury a který odpovídá nárokům katolické církve i aristokracie po Tridentském koncilu. Nový pohled na architekturu venkova přinesl také pojem stavební úlohy (Bauaufgabe), který do debaty o baroku vnesli Hellmut Lorenz a Jiří Kroupa. Chudoba a střídmost venkovských kostelů ze 17. století není z hlediska úlohy výsledkem „rustikalizace“, která prý nastává, když podněty z centra začne přijímat méně vyspělé prostředí periférie a provincie. Architekti, kteří dostali úkoly na venkově, i jejich klienti vycházeli spíše z předpokladu, že střídmé formální prostředky jsou pro jeho místo na vesnici nebo v městečku přiměřené.
Venkovské kostely ze 17. století v Čechách a na Moravě jsou většinou podélné a mají valenou klenbu. K tomu, aby se u nich vyřešily konstrukční problémy klenutého kostela, sloužily jejich architektům právě typy. V používání typů se venkov liší od města. Nikde na českém a moravském venkově se nevyskytuje typ římského kostela Il Gesù, jehož stabilitu zajišťují příčné stěny bočních kaplí a „kontraforty“ nad nimi. Tento typ dobře vyhovoval složitému liturgickému provozu kostelů ve městech a potřebám reprezentace jejich aristokratických i patricijských uživatelů. Venkovská katolická společenství však preferovala typy jiné. Téměř bez výjimky používaly kostely na venkově konstrukční systémy vtažené do vnitřku stavby.
V období 1648-1690 lze konstrukční systémy kostelů v Čechách a na Moravě roztřídit na tyto tři typy: 1. hala s přízedními pilíři (Černíkovice, Žitenice); 2. sál s přízedními pilastry (Rokytnice, Hořovice, Tuklaty); 3. emporová hala (Zahořany, Bystřice u Benešova, Popovice u Jičína, Trpín). Více typů patrně venkov českých zemí v 17. století nepoužíval. Teprve od osmdesátých let se k nim začal přidávat typ jednolodí s krátkým transeptem, k jehož příkladům patří kostel v Horním Jiřetíně od Jeana Baptiste Matheyho a kostely Domenica Martinelliho navržené pro moravská panství Kaunitzů a Liechtensteinů.


Klíčová slova: venkovské kostely – architektura 18. století – typologie sakrální architektury – Čechy a Morava


Návrat zpět