Zprávy památkové péče

Podrobnosti článku

ČEVONOVÁ, Jana
Vývoj stavebněhistorického průzkumu v českých zemích: Od počátků k polovině 20. století


Zprávy památkové péče 2014/74, číslo: 5, str: 267–275
Rubrika: Materiálie, studie
URL pro citaci: http://zpp.npu.cz/clanek-7026

Studie se zabývá vývojem stavebněhistorického průzkumu v českých zemích. Důraz je položen na časový úsek začínající přibližně v polovině 19. století a vrcholící v druhé polovině 20. století. Tehdy došlo k postupnému ustálení metodických nástrojů i úkolů stavebněhistorického průzkumu převážně v současném pojetí – propracovaná metoda komplexního poznávání historických staveb, podle níž je stavebněhistorický průzkum zpracováván na základě podrobného archivního a terénního průzkumu jako písemný elaborát s danou strukturou. Značný význam při tom měly dvě prolínající se oblasti, jednak obor dějiny umění, jednak památková péče a související architektonická praxe rekonstrukcí a obnov památek. Pozornost je věnována individuálnímu přínosu erudovaných vědeckých osobností, stejně jako rozvoji podmíněnému změnou úkolů a institucionalizací v rámci Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v druhé polovině 20. století, Předkládaná první část studie zahrnuje období do poloviny 20. století.
Přehledný vývoj stavebněhistorického průzkumu v českých zemích nebyl dosud v ucelené podobě zpracován. Základní rámec byl položen dílčími studiemi. Postupné upřesňování metody a cílů stavebněhistorického průzkumu souvisí s rozvojem dějin umění a památkové péče v 19. století. Za důležitý mezník lze při tom považovat spojení vědecky zpracované textové dokumentace, tj. historie stavby převážně z hlediska dějin umění, s plánovou dokumentací názorně ukazující vývoj objektu, tj. stáří a případně slohové zařazení jednotlivých stavebních konstrukcí. K tomuto propojení došlo přibližně po polovině 19. století v důsledku činnosti Commission des monuments historiques ve Francii a vídeňské k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale ustavené v roce 1850. Důkladné stavební průzkumy a podrobnou dokumentaci, související s metodou stylového restaurování historických staveb, ale nově také s uměleckohistorickým výzkumem středověké architektury, prováděli zejména projektující architekti – Bernhard Grueber a později žáci Friedricha Schmidta z vídeňské akademie Josef Mocker a na Moravě August Prokop. Změna ve směru k modernímu stavebněhistorickému průzkumu nastala v díle architekta Kamila Hilberta kolem roku 1900 s proměnou vnímání památek - rozlišení a zhodnocení většiny fází vývoje stavby - pod vlivem teorie Aloise Riegla a názorů Georga Dehia. Metoda stavebněhistorického průzkumu se dále vyhranila v souvislosti s užším provázáním uměleckohistorického výzkumu a památkových obnov po vzniku Československé republiky v roce 1918, po konečném prosazení konzervační metody obnovy historické architektury v české památkové péči. Zásluhu na tom měl historik umění Vojtěch Birnbaum a jeho žáci Václav Mencl, Oldřich Stefan a Václav Richter. Další vývoj stavebněhistorického průzkumu významně ovlivnily plošné průzkumy historických jader měst, zpracovávané jako podklad urbanistického plánování, iniciované zejména Zdeňkem Wirthem, Václavem Wagnerem a Václavem Menclem na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století.


Klíčová slova: dějiny umění, památková péče, architektura, stavebněhistorický průzkum, Bernhard Grueber, Kamil Hilbert, Vojtěch Birnbaum, Václav Mencl


Návrat zpět