Zprávy památkové péče

Podrobnosti článku

HORÁČEK, Martin
Editorial


Zprávy památkové péče 2014/74, číslo: 2, str: 81
Rubrika: Editorial
URL pro citaci: http://zpp.npu.cz/clanek-6968

Vážení čtenáři, v druhém čísle letošního ročníku Zpráv památkové péče naleznete soubor příspěvků o architektuře 19. a 20. století v českých zemích a o obnově, vzorné nebo problematičtější údržbě popisovaných příkladů. Jak tento sešit dokazuje, Národní památkový ústav dnes pokládá dochovaný stavební fond z posledních dvou staletí za nezpochybnitelný předmět svého zájmu. Tento profesionální zájem odráží vzestup zájmu veřejného: vzpomeňme jen, jak často se vydávají a zároveň dobře prodávají různé architektonické průvodce po lokalitách s převažujícím zastoupením staveb z inkriminované doby anebo jak dlouho dopředu je nutné si rezervovat prohlídku vily Tugendhat.
Na druhou stranu, stavební výkony z industriální a postindustriální éry se vždy budou z pohledu péče o architektonické dědictví nacházet v odlišné, a to méně jednoznačné pozici než třeba výkony ze 14. nebo 18. století. Proč? Jsou to totiž v drtivé většině právě zásahy z 19. a 20. století, které se při památkové obnově vyhodnocují jako „nevhodné“ či „destruktivní“ a žádá se jejich odstranění. Může jít o nátěry, příčky nebo nástavby, ale také o celé budovy, pokud jejich podoba koliduje s kýženým obrazem celku. Špatně se navíc argumentuje pomocí čísel: staveb a stavebních úprav z 19. a 20. století je prostě v Česku mnoho a výběr těch hodnotných, hodných zachování nebo rekonstrukce, se musí řídit subtilnějšími kritérii, než je vzácnost výskytu. Jaká by tato kritéria měla být? Skutečnost, že jsme se z velké části naučili neodmítat například gotický revival nebo brutalismus jako apriorně pomýlené výtvarné jazyky, představuje teprve začátek. Bude třeba, domnívám se, mnohem více než u „zavedených památek“ zvažovat lokální kontext objektu a balancovat mezi protichůdnými, a přesto kompetentními názory. Každý gotický prevet ze 14. století je cenný tím, že jde o „prevet“, je „gotický“ a „ze 14. století“; nezáleží na tom, kde se nachází, a jeho konzervaci podpoří shodně odborníci i laikové, poněvadž pro první představuje zajímavý historický doklad a pro druhé vzrušující kuriozitu, nehledě na estetickou hodnotu - malebnost – arkýře, v němž se starobylá toaleta nachází. Avšak co takové kompletně vybavené umakartové bytové jádro ze 70. let 20. století? Kdo by stál o jeho zachování v původní podobě a kdo by byl ochoten při výměně dožilých komponent financovat výrobu jejich tvarových a materiálových replik?
Zvažme jiný příklad: v posledních letech se přestavělo několik centrálně situovaných obchodních domů, jež patřily k tomu nejnápaditějšímu, co architekti za socialismu vytvořili (Liberec, Olomouc, Prostějov). Tyto objekty zchátraly, přestaly vyhovovat funkčně a nebyly nikdy obecně obdivovány pro svůj vzhled. Uměleckou hodnotu socialistických obchodních domů snižovala vzpomínka na podobu místa před jejich výstavbou, které musely ustoupit sympatičtější objekty v tradičních slozích. Nicméně nynější podoba dotyčných budov nikterak nenapravuje dřívější křivdy vůči okolí a nepřináší ani výtvarné obohacení v rámci svého stylu; jinými slovy, zaniklý Prior se najednou zdá být z uměleckého hlediska hodnotnějším než dnešní tzv. nákupní galerie na jeho místě.
Aby uspěli, budou muset ochránci novodobého architektonického dědictví častěji než ochránci starších objektů vstupovat do veřejných diskusí a říkat investorům, architektům a politikům: to, co chystáte, je horší než to, čemu hrozí zánik. To může být paradoxní a nepříjemné, ale pokud budou ochranářské argumenty precizní a racionální, není důvod nevěřit, že budoucí generace nepřijdou o poučení a potěšení z toho dobrého, co se v 19. a 20. století podařilo vybudovat.




Návrat zpět