Zprávy památkové péče

Podrobnosti článku

HORÁČEK, Martin
Historické prostředí a současná architektura. Verze 2017


Zprávy památkové péče 2017/77, číslo: 6, str: 633–641
Rubrika: In Medias Res
URL pro citaci: http://zpp.npu.cz/clanek-7393

Příspěvek rozebírá pojmy „historické prostředí“ a „současná architektura“ v rozpravě o optimální podobě nové výstavby akcentující památkářská kritéria. Motivaci k opětovnému teoretickému promýšlení problematiky představují vedle poptávky po příruční metodice činitelé s obecnějším rozsahem i významem: nárůst obyvatel planety Země nutně vedoucí ke zvýšenému tlaku na exploataci existujících struktur; drastické ztráty historické stavební tkáně vinou válečných konfliktů, ideologického purismu i čirého vandalismu; radikální redefinování dříve soudržných stavebních celků novými „kontrastními“ dominantami; posun v prioritách odborné rozpravy ve prospěch plošné ochrany a udržení tzv. nehmotného dědictví; přesun části obecného zájmu od reálného světa k virtuálnímu. //
Hranice mezi „historickým prostředím“ a jeho teoreticky předpokládaným opakem fakticky neexistují; stejně tak nelze taxativně vymezit množinu aktivit zasluhujících zvláštní „památkovou“ péči. Celostní pohled v rozpravě tudíž komplikuje ochranářská opatření v praxi – zprostředkující rozvaze by pomohl na jedné straně návrat estetické hodnoty mezi základní konstitutivní prvky „památkové hodnoty“, na straně druhé větší důraz na přítomnostní hodnoty zájmových objektů a aktivit než na hodnoty dokumentární. Písemně a ústně předávané „dějiny“ představují sdílený příběh, kterému můžete, nebo nemusíte věřit. „Památky“ mohou představovat důkazy tohoto příběhu, ale nikoli samozřejmě, nýbrž pouze proto, že je nám tato souvislost předkládána a my příslušnému výkladu přitakáme. Podle Aloise Riegla (1903) měly být partikulární historie nahrazeny univerzálním kultem památek, založeným na intenzivním vnímání a uznání „hodnoty stáří“. Lidská psychologie však Rieglův předpoklad nepotvrzuje: také „stáří“ je v případě artefaktů nebo kolektivních činností pouhým příběhem, daleko reálněji ho vnímáme na svém těle nebo u blízkých bytostí – a snažíme se přitom zpravidla jeho dopady zmírnit a atributy zamaskovat. My lidé žijeme v permanentní přítomnosti; „historické prostředí“, do něhož jsme se narodili, je pro nás prostředím současným a žádným jiným. V tom tkví paradox univerzality historického prostředí. „Dokumenty historie“, s nimiž se během pohybu tímto prostředím potkáváme, nepředstavují pro drtivou většinu z nás „dokumenty historie“, nýbrž alternativu v současnosti. Je prokázáno, že obraz minulosti, pokud se nás osobně netýká, se konstruuje nesnadno a s poměrně značnou subjektivní zátěží. Zato, řekněme, „jinakost aktuální reality“ lze mentálně uchopit relativně snadno a hlavně ji lze s vysokou mírou porozumění sdílet. „Historické prostředí“, definované výběrovými soupisy památek a uzavřené v (památkových) rezervacích a skanzenech, jak si ho vysnili modernisté, bylo autoritářské a mělo potvrzovat historický determinismus: zde vizte, co bylo „vývojem“ překonáno. Životní prostředí, které je historické a současné souběžně a nachází se všude bez ohraničení, je krajinou možností, krajinou svobody. Krajinou, jejíž hodnota spočívá v tom, že dokládá, jak se věci dříve měly, ale ještě více v tom, že osvobozuje člověka od diktátu aktuálních tlaků, mód a ideologií. Někoho více, někoho méně, každého jinak. //
Jak by se v takové krajině mělo stavět? Snahy definovat specifický „současný“ architektonický jazyk novotvarů se ukázaly jako argumentačně slabé. „Znaky naší doby“, požadované v roce 1964 Benátskou chartou, nebyly nikdy definovány kladně. Navíc, nejpozději v devadesátých letech 20. století se z architektury začaly vytrácet inovativní tendence; to, co se nadále inovuje, jsou technologie, nikoli architektonický jazyk s univerzální ambicí, komplexitou a plasticitou. „Současná architektura“ je úhrnem už zhruba třicet let prakticky stejná, což se v Evropě přihodilo naposledy možná ve 14. století. //
Nedokáže-li architektura najít zakotvení v čase, měla by je – jakožto prostorové umění logicky – hledat v prostoru. Prostor, který obýváme, není abstraktním konceptem či „zelenou loukou“, nýbrž prostorem modelovaným přírodou a generacemi lidí před námi, „historickým prostředím“. Teorie tzv. adaptivního designu doporučuje pro novotvary jazyk propojující univerzální morfogenetická pravidla s regionálními charakteristikami. Mimořádný příklad takto poučeného zásahu do „historického prostředí“ představuje obnova francouzského města Remeš po první světové válce, promyšleně propojující principy konzervace, rekonstrukce, selekce a adaptace dědictví s novým uměleckým postojem, jakož i společenskými a ekonomickými benefity. //


Klíčová slova: historické prostředí – současná architektura – univerzální kult památek – památková hodnota – adaptivní design


Návrat zpět